Zatímco donedávna se zdálo, že letní hudební festivaly jsou výhradně záležitostí rockové a populární hudby, v poslední době se tento trend naštěstí rozšířil i na vznik celé řady nejen pražských, ale především regionálních festivalů hudby vážné /pojem vážná hudba používám záměrně, myslím, že přes veškerou snahu se toto zažité sousloví zatím nepodařilo nahradit, ale to by byl jistě námět na úplně jinou polemiku/.

Z velké nabídky těchto letních hudebních akcí je festival Za poklady Broumovska v něčem skutečně unikátní. Výhradně totiž využívá jedinečného prostředí barokních kostelů v okolí Broumova, vesměs z proslulé architektonické a stavební dílny otce a syna Dienzenhoferových /celkem deset koncertů na deseti místech/. 

Výtěžek z dobrovolného vstupného je pak určen na opravy těchto kostelů, což se v poslední době naštěstí daří /v minulosti nebyl výjimkou ani koncert mezi lešením/. Vzhledem k proslulosti celého podniku nejsou totiž vybrané částky pouze symbolické, ale skutečně výzmnemně přispívají dobré věci. Navíc myslím, že nejde jen o materiální stránku, ale i o duchovní naplnění a znovuoživení těchto nádherných prostor.

Čtvrtý festivalový koncert se uskutečnil 18. července ve zcela zaplněném kostele sv. Jiří a Martina v Martínkovicích /jako jediný není dílem Dienzehoferů, ale jedná se o barokní přestavbu stavitele Martina Allia z let 1692-98/. Vystoupila na něm houslistka Julie Svěcená s klavíristou Václavem Máchou. Při vyslovení jména  sólistky se nám vybaví jméno jejího otce, Jaroslava Svěceného. Již dávno však tato půvabná houslistka vystoupila z jeho stínu a svou hrou přesvědčila i nejnáročnější publikum, že rozhodně netěží z otcovy známosti. Oba tak vlastně navázali na bohatou tradici hudebních rodů, kterých bychom napočítali bezpočet v minulosti i současnosti jak ve světě, tak u nás. 

Julie Svěcená /v současnosti studuje v Londýně u Rodneyho Frienda/ zvolila pro svůj recitál vynikající dramaturgii. Koncert zahájila Bachovou Partitou č. 2 d moll /BWV 1004/, která patří z trojice sonát a partit Bachova plodného Kothenského období k nejhranějším. Z původně pěti částí vybrala tři - Allemande, Sarabande a pochopitelně proslulou Chaconnu. Přestože se narozdíl od minulosti Bachovy skladby pro sólové housle uvádějí poměrně často, neubralo to nic na obtížnosti jejich interpretace. V tomto ohledu se Julie Svěcená vyrovnala s technickými obtížemi díla s nadhledem a navíc dokázala naplnit jeho obsah i strhujícím uměleckým sdělením. Především velmi náročná a rozsáhlá závěrečná Chaccona vyzněla v podání Julie Svěcené doslova uhrančivě. Nechtěným, nečekaným, ale v daném okamžiku působivým "doplňkem" celé atmosféry byl v tomto parném večeru náhlý příchod bouřky a s ní spojené hromobití. Ani sám Bach by to nezaranžoval lépe!

Následovala sonáta č. 3 d moll Johanese Brahmse. Tato zralá Brahmsova kompozice /opus 108!/ patří k vrcholům komorní hudby vůbec. V tomto obsahově "hutném" díle dokázala Julie Svěcená opět svou zralost a mimořádnou hudební citlivost. Snad nebude působit jako fráze konstatování, že interpretka této skladbě skutečně sloužila, a to bez zbytečné vnější okázalosti. Výsledný dojem tak byl naprosto přesvědčivý a v prostorách Martínkovického kostela i hluboce působivý. To platilo jak pro citlivě modelovanou lyrickou druhou větu /Adagio/, tak především pro velmi temperamentní provedení energií nabité závěrečné věty /Presto agitato/, které bylo doslova strhující.

Zde musím ovšem zmínit i bezchybný výkon klavíristy Václava Máchy, který je kromě své sólové dráhy jedním z nejžádanějších spoluhráčů ostatních sólistů, především právě houslistů. Navíc, jak je všeobecně známo, klavírní party Brahmsovy komorní hudby jsou vždy interpretačně velmi náročné, tvořící s ostatními hlasy, v tomto případě s houslemi, naprosto rovnocenný part. Publikum pochopitelně odměnilo výkon obou hráčů dlouhým vřelým potleskem. /Obě díla zazněla v podání těchto dvou umělců i na jiných letních hudebních festivalech, například ve Smiřicích či Příbrami/.

Čajkovského Valse sentimentale /op. 51, č. 6/ pak znamenal příjemné odlehčení. Tato populární skladba, známá z různých úprav, vznikla paradoxně v nelehkém skladatelově období v roce 1882, přičemž se jedná o šestou, závěrečnou část jeho 6 Pieces pro klavír. V podobném duchu pak zazněla i Romance /op. 78, č. 2/ Jeana Sibelia /druhá část ze Čtyř kusů pro housle a klavír z let 1915-17/. Sólistka si interpretaci obou děl očividně "užívala" a podobně naladěné bylo i publikum. 

Závěr koncertu byl věnován proslulému duu Z domoviny Bedřicha Smetany. Je až neuvěřitelné, jak dokáže toto dílo stále znovu na posluchače zapůsobit. Přes nesčetné množství provedení i nahrávek zůstává krásné nejen v samotném hudebním sdělení, ale nese i hluboký, stále aktuální význam, tak jak to ostatně Smetana dokázal v celé své tvorbě /nabízí se hlubší zamyšlení nad tradicí a vývojem interpretace dua Z domoviny, což však je daleko nad rámec této recenze/. Provedení obou umělců bylo oduševnělé, technicky i výrazově přesvědčivé a zanechalo v posluchačích jistě silný zážitek, znásobený krásným prostředím zcela zaplněného barokního kostela v malé obci Martínkovice v odlehlém koutu naší republiky. Je to důkaz toho, že krásná hudba si své posluchače vždy najde. Po bouřlivých ovacích následoval pochopitelně přídavek - Liebesleid Fritze Kreislera. 

Závěrem bych chtěl ještě jednou podtrhnout promyšlenou dramaturgii koncertu, která respektuje posluchače, zároveň se ovšem nikterak nepodbízí, což nebývá vždy samozřejmostí. 

18. července 2015 Kostel sv. Jiří a Martina Martínkovice  
recenze: 19. července 2015 Petr Mádle